LP - 7 kroků po zamrzlé řece

1. Vážení

Někdy sklidíme i to co jsme si nezaseli a odnést si je třeba vše. / Tam, kde sis nepřál nic, stojíš v moři obilí co možná pro jiné roste / a snad po sté hněteš odpověď, / proč ho chceš dnes zaorat potmě. / Tak hlásíš, že „nerad chleba - radši jen med“…
Vážení! Lehko se vám teď říká, že jsem si ničeho nevážil / však těžko můžete vědět kolik jsem už marně vydal sil / jak těžké bylo to - čím jsem se provinil.
Dostal jsi? Tak máš. Jestli váhy? Tak važ! Vyvažuj pečlivě / chceš pomoci mě i sobě. / I když děs nemá mez a váha láme vaz / Neboj se! / Neboj… / Spolu to zvládneme snáz! 
Ach, já vím to bolí, / ale neříkej mi svoje důvody! / Abys to pobral, musíš odložit svoje / všechny mapy, strach a dohody / já vím to bolí / ale neříkej mi svoje důvody / vrať se zpátky a odpros pole / čekej na déšť a nové východy / vrať se zpátky a odpros pole!

Slyším Tě, jak mi stále dokola říkáš, že se to prostě zvládnout nedalo. Že jsi to tak nechtěl a jak strašně tě to tíží. Nemohl jsi prý jinak. Svoboda a volnost je prý tvá životní potřeba a nutnost….
Chtělo by se mi tě litovat, ale nemůžu. Nebudu ti říkat, že čas všechno vyléčí. Nedám se použít jako náplast. Tuhle svou stopu neskryješ. Udělal jsi krok, který nevrátíš a ten rok…už uplynul, už nezaspíš. Hromada toho co jsi tehdy podělal, po tobě už zůstane a pod ní kdosi…. , ale to sám přece dobře víš.
Každý si neseme svoje viny. Těžko je soudit, ale nebreč mi tady. Sám si buď svým soudcem a neříkej mi své důvody. Nesoudím tě, ale neponesu za tebe tvou tíhu. Tebe netíží smůla a osud. Pamatuješ? To ta odmítnutá odpovědnost, je tak zatraceně těžká. To si jen vlečeš za sebou své rozhodnutí - svůj úděl. Jak si ho naložíš? …..Ozvi se, až budeš potřebovat pomoct po sobě uklízet... (H7)

2. Ve ztracených časech voláme stopaře

No jo, už vstávám / já vím, že musím jít dál / Už nemluv! Vždyť se vzdávám / to co mne tu drží – je moc těch dobrých rad.  
Nevím / na stopy nevidím / je šero a váhám / mám stát nebo žít dál? / Bez stopy stojím / jen mávám na světla a čekám / na signál…
Kdo pro mne zahoří / a kam mne to zavane, kam? / jak vysoko mám vylézt / abych přehlédl svou cestu odnikud do nikam.
Nevím / na stopy nevidím / je šero a váhám / mám stát nebo snít dál? / možná jen zvolním / někoho potkám, kdo se mnou počká…/ na signál /
Na stopy nevidím / doufám, že jsou někde dál / tak mávám na světla a čekám na signál / Já nevím jestli mám stát nebo jít dál / ….a mám jít vůbec kam?!
Čekám kdo povede, když už to vzdávám / A kam to bude? /Záleží na mne / zatím jen hádám / Je jedno jak, když už to takhle dál nejde / Je jedno kdy / pukly naděje, že se změně vyhnu, / že už to takhle nějak dojdem… 
Potřebuju něčí ruku abych vstal / všichni jí chceme / Ztraceným časem pevně nás vede / někoho k zániku a mne zpět ke mně / Někoho k zániku – někoho k věčnosti / volal jsem nahlas / kdo mne tam vezme / Když se čas zlomil / není možné mlčet / tak volal jsem někoho / a myslel tím tebe.

V krizi puká led času. V něm zeje štěrbina nečekané hloubky a plná úzkosti. A skoro každý v ní někdy uvázne. Je úzká, že se v ní nedá hnout dál. Temná, že východiska nevidíš. Je to křižovatka, na které voláš o pomoc a věříš tomu kdo tě vyslyší … víc než kdy jindy. Ven vede cesta skrz bolestné volby a silnou víru. Rozhodni se co necháš za sebou, protože se vším tím balastem co sebou vlečeš, se tím časem neprotáhneš. Vyber si čemu uvěříš a za tím jdi. Ta rozhodnutí a setkání mění… To jakého sis vybral průvodce určí po jak silném ledu dál půjdeš… Vybíravost je zde namístě!

3. Sny nespočítáš – nás nevydělíš!

Jestli je jedinou cestou z klece volba přijmout cukr za branou/ pak tedy radši pojdeme hlady se vzpurnou náladou / A jak si postavíme hlavy / neuhneme ani náhodou / chceme být plemeno / šlechtěné píkou a miladou…
Hej Skinnere! / když ses včera pokusil zabít rovnicí hvězdného tuláka …/ špatně sis to vyložil / a tak ty mrtvý psi a myši / teď z tebe dělaj hlupáka!/je to jak tvůj zlý sen/
Hej Pavlove! / špatně sis to vyložil / moje sliny měli jiný smysl / ta pěna u huby / znamená můj vztek na tebe / a otlačená kolena jsou vzpomínky na nebe / kdybys nebyl idiot, tak by jsi pochopil, že ty jsi mým signálem / že to nebyla chuť na jídlo, ale touha zabíjet / a být pohřben ve stoje / 
Nechci být výsledkem / moje svoboda je proměnnou tvé hrůzy / raději budu pěstmi a vůlí / tvojí chybou a odchylkou hypotézy

Hyperbola. Samozřejmě. Nechť behavioristé Skinner a Pavlov odpočívají v pokoji. Necítím se však jen výslednicí okolních podmínek. Evolučním výběrem, cílovou skupinou ani členem společenské třídy. Raduju se, když mohu popřít předpoklady a když tvé předsudky jsou najednou k smíchu. Já jsem Já a nezříkám se odpovědnosti za svůj život. Mám svou vůli a svoboda je vnitřním stavem víc než věcí změny společenských pořádků. Pokud však po mne někdo žádá společenskou odpovědnost a toleranci, ať se připraví, že jsem idealista. Přesvědčený, že jejím rubem je vzpoura živená sny. Vzpoura, která je základním lidským právem…Právem se bouřit a nakopat všechny sociální inženýry do prdele, když poslušnost má nahradit ideál vzájemné slušnosti. Tahle společnost potřebuje básníky a filozofy mnohem více než právníky, psychology a ekonomy….(H7)

4. Kodex

Hlupče považ čeho želíš / všechno je tak snadné / o co jde? / o slova
Polapeni v beznaději / stála mezi námi zeď  (vysoká jak dokážeme)  
Výčitky jsou tiché ostny, co si člověk pod kůží nosívá (nosíme nůž i kleště)
Odtud je ta tupá bolest co naše pouta láme / napíná.

5. Svět už vře daleko!

Slyší mne někdo? Řekl bych něco rád / Ještě jsem nenašel ten návod / ještě pořád hledám svůj řád. 
Hledám svůj řád a svět je přitom vření (tepu s ním) / Přeju si chlad a je mi vztek a vášeň / Chci spát (ale čekám dlouhou noc) a žiju bděním.
A ten náš první čas - odsoudil svět vřít hodně daleko. / Dnes mne nezajímá svět / dnes jsi jím Ty – a to co k nám přišlo navěky a nalehko / Hledal jsem chlad a našel tvůj sad / střed dne / mého dna i všeho dění / změny okolo mnou smýkají - hýbou, ale jen Ty mě tvaruješ / skrz tebe se měním.
Pro to co teď už mám jsem musel jít dál / opustit se / dát ti klíče a zhasnout svůj starý světasál /  
dál a dál a dál / pomalu roste v sadu hrad / s ním dřina a síla / kterou jsi Ty, naše dny a ještě tak bezmocný malý král.

Prostě vyznání …. (H7)

6.  Nádech

Kdo posypal nebe pylem hvězd? / Našel způsob jak se zastavit a nadechnout / uhnětl žhavý uhlík / metlu stínů, co čekají podél cest.
Hvězdy chci vidět / víc než všechno / nech mě dívat se na ně ženo / ty ženo (ženo s kostnatými prsty) jež zatlačíš naposled / naposled / naposled má víčka.
Nech mě se dívat / zastav se mnou / na moment, v kterém je všechno / nech mě si vzdechnout /S úžasem pochopit / proč tu být / co nejde popsat / čemu je třeba se vystavit ! 
Chci se dívat / mít čas / divit se / číst si básně / jen se dívat 

webdesign Karel Hejkal | system Tomáš Tříska